„Silou neoddělitelně spjatou s domorodou kulturou, silou prapůvodní esence našeho dnešního života, je slovo předávané z generace na generaci, ukryté ve stromech, snech a našich předcích. Lidský vztah je hodnota, z níž vychází tradice zachovaná v ústní podobě, poselství, které se dědí z generace na generaci.„
„Stařenky, moudré a zkušené ženy, měly v tradiční rodině nezastupitelnou roli. Bylo k nim vzhlíženo jako k ochránkyním tělesného i duševního blahobytu rodiny, respektive celého kmene. Střežily moudrost a rituály, zprostředkovávaly rozkvět kmene a dohlížely na společenský řád. V mnoha národech včetně velkého národa Irokézů (jehož ústava inspirovala Ústavu Spojených států) byla rada Babiček svolávána a vyslyšena před každým důležitým rozhodnutím, včetně rozhodnutí o rozpoutání či nerozpoutání válečného konfliktu.“
Z knihy Carol Schaefe , Pro příštích sedm generací
Pryč jsou doby, kdy dobře fungovala lidská pospolitost ve smyslu společného posouzení citlivých témat komunitou, za využití moudrých rad jejích starších členů. Nesedáme už tak často společně kolem ohně (možná jen v létě při pečení buřtů), nedereme společně peří do našich peřin (vzhledem k alergiím už máme většinou v přikrývkách duté vlákno), nespolupracujeme při stavění našich domů (neboť těm movitějším je postaví firma na klíč a ti méně movití mají štěstí, když najdou v rodině alespoň jednoho šikovného řemeslníka), společenství, které se schází v pohostinstvích, je povětšinou jednostranně gendrově dané (nic proti mužům), komunita věřících není zdaleka dostupná a přijímaná všemi členy společnosti. Často tedy chybí prostor pro společné sdílení komunitou.
Nejmladší a často nejcitlivější z nás – děti, jsou přesto chráněny státem. Často musí být, a to i proti svým vlastním rodičům, pokud se rodiče dopouštějí takového jednání, které jejich dětem ubližuje.
Přesto si myslíme, že kdyby rodiče měli „svou komunitu“, někoho komu důvěřují, kdo jim může včas pomoci radou
i svým jednáním, v mnoha případech by svým dětem neubližovali a děti by tak mohly zůstat ve svém nejpřirozenějším prostředí – ve své vlastní rodině.
Metoda případových konferencí
Metoda případových konferencí se pokouší o propojení těch, kdo dítěti a jemu nejbližším lidem mohou pomoci, o vytváření „záchranné sítě“. Dostatečně pevné, ale i pružné, s takovým množstvím ok, aby dítě a jeho rodina nepropadly, ale naopak poté, co se nechají pohoupat, se pružně odrazily a nabyti novou energií co možná nejdéle pomoc zvenčí nepotřebovaly. Místo členů komunity (i když ani ti nemusí na případové konferenci chybět. Např. velmi dobře zastávají roli podpůrných osob) se tak mezi účastníky konferencí často setkáváme s odborníky – se sociálními pracovníky, psychology, právníky, učiteli, vychovateli, zdravotníky, ať už ze státního, soukromého nebo neziskového sektoru. Dítě a jeho rodina jsou však i nadále nezbytnými a rovnocennými účastníky případových konferencí. Nezastupitelnou roli při tomto setkání má facilitátor jako ten, kdo setkání řídí a nestranně ho vede ke společnému cíli – vytvoření jasných, časově i obsahově vymezených a přijatelných kroků, které by měly vést ke zlepšení situace ohroženého dítěte a jeho rodiny.
Aby byla konference úspěšná
K tomu, aby případová konference mohla být úspěšná (tj. užitečná pro nastavení nových kroků vedoucích ke zlepšení stávající situace), je třeba dodržet několik podmínek. Za ty nejzásadnější považujeme:
- Dobrou přípravu případové konference
- Stanovení reálného cíle případové konference
- Důvěrné a bezpečné prostředí
- Strukturované a nestranné vedení nezávislým facilitátorem (tedy tím, kdo nezná dopředu příběh klientů a jejich historii)
- Vytvoření atmosféry spolupráce
- Dosažení dohody při stanovení reálných cílů a vhodných řešení
- Dostatečnou motivaci klientů pro změny a řešení situace
- Vytvoření individuálního plánu vzešlého z případové konference a domluvy ohledně kontroly jeho naplňování, tj. stanovení koordinátora, který na naplňování domluvených kroků dohlíží a podporuje účastníky v jejich naplňování
Za zcela zásadní podmínku považuji účast klientů (rodičů či jiných pečujících osob, při dobrém zvážení a dobré přípravě i samotného dítě) od samého začátku případové konference. Nikoliv až poté, co se nejprve poradí odborníci. Za největší odborníky na svůj život považujeme vždy klienty a respektujeme jejich životní cestu. Ostatní účastníci případové konference jim mohou pomoci svými nápady, radou, doporučeními nebo také jasným vymezením pravidel (např. i krajních případech, např. v tématu bezpečí dítěte – kdy bude moci zůstat v rodině a kdy už ne).
Případová konference, kdy se u jednoho stolu sejdou ti, kdo mohou dítěti a rodině pomoci, je jednou z metod, kterou lze použít při hledání vhodných cest ke zlepšení situace dětí a jejich rodin (či dalších pečujících osob). Pokud je použita včas (nejlépe preventivně) a vhodným způsobem, může být velmi nápomocnou metodou.
Pokud by Vás zajímalo více informací nebo byste rádi konzultovali svou situaci ať už ze strany dětí a jejich rodin, nebo ze strany pomáhajících pracovníků, neváhejte se na nás obrátit. Rádi se s Vámi podělíme o naše zkušenosti z přípravy a realizace případových konferencí
Mgr. Lucie Salačová
Krizový intervent v síti PROTKÁVÁNÍ