Ze začátku docházky jsou užitečná pravidelná a častá setkání pracovníků školky s rodiči, vzájemným porovnáváním chování dítěte ve školce a doma je možné na mnoha důležitých okolnostech společně pracovat. Může být důležité např. se dozvědět, že maminka doma vede dítě důsledně ke schopnosti se sám oblékat, protože ve školce by bylo často jednodušší dítěti pomoci (velká časová úspora). U jiného dítěte např. není zpočátku zcela jasný stav zraku- podezření na barvoslepost- ve školce se často s barvami ve hře setkává, je užitečné vzájemně si sdělovat, co dítě dokáže a co ne.
Výrazné je to zvlášť v situacích, kdy doma rodiče intenzivně rozvíjí nějakou konkrétní dovednost, kterou je možné ve školce dobře podpořit (hygienické návyky, hlasitost projevu dítěte, komunikační a řečové návyky, zacházení s hračkami).
Pokud to kapacity školky dovolí, je velmi výhodné, když se dítěti, alespoň ve vypjatých situacích, může plně věnovat jeden člověk. Je dost dobře možné, že některé situace dítě ve svém životě zažívá poprvé (např. mu nemusí být jasné, jaké hračky si může půjčit a co ne, že se nové hračky neobjevují zcela automaticky, když se staré rozbijí, což může být způsobeno jeho zkušenostmi z ústavní výchovy). Možnost navázat se ve školce na jednu stálou dospělou osobu, která se stane průvodcem v nových situacích a tlumočníkem v sociálních interakcích, když je to potřeba, je pro dítě velkou výhodou. Dítě, které zažilo ztráty a nevyrůstalo v rodině, nemusí být většinu aktivit ve školce schopno vykonávat samo, z čehož pro něj plyne často jeho veliká frustrace. Když však jakýkoliv úkon dělá po boku dospělého, může se stát, že se dokáže překvapivě soustředit a dokonce rozvíjí svou samostatnost (může jít i „jen“ o sezení v kruhu, výtvarnou činnost, pohybové hry). Další dospělý je ovšem potřeba pro vedení dané aktivity a zbytek skupiny. Zvýšená potřeba pozornosti souvisí se ztrátami, které prožilo a jeden dospělý ji i v malém kolektivu může málokdy uspokojivě naplnit.
V případě vztahu pedagogů s dítětem se mnohé odvíjí právě od pozornosti, kterou jsou schopni dospělí po celou dobu pobytu ve školce dítěti poskytnout. Pro dítě je totiž dobré mít neustálou oporu a někoho, kdo vnímá sled situací, ve kterých se dítě ocitá. Příkladem může být situace, kdy dítě v zimě začalo ostatním dětem strhávat čepice z hlavy jako hru, kterou ale většina z nich neoceňovala. Ve chvíli, kdy jeden z pracovníků školky zpozoroval a vysvětlil ostatním, že to dítěti zpočátku dělalo jedno ze starších dětí, pochopili pracovníci školky původ tohoto chování a lépe mohli dítěti vysvětlit, proč v něm nepokračovat. Takovým způsobem se dají podchytit spouštěče stresového chování dítěte a postupně se mohou minimalizovat. Dítě se např. může dostávat do velkých obtíží při hromadném převlíkání v šatně, pomáhá mu, když pracovníci začali převlíkání trénovat ve vedlejší klidné místnosti (nebo o chvíli později, když nebylo v šatně už tolik dětí); dále ho může znejistět možnost volby jídla nebo výběr z mnoha hraček. Ve chvíli, kdy dospělý dítěti začal předvybírat jednu aktivitu, omezilo se mnoho emočních záchvatů dítěte.
Zároveň si je pracovník vědomý toho, jaký význam má důslednost jeho přístupu k dítěti a ctí závaznost jejich vztahu. Pokud se orientuje v tématu potřeb dítěte v náhradní rodině, může pracovník přizpůsobovat program i prostředí ve školce. Pravidlo, že méně je více platí, jak pro množství vjemů, tak pro časové nároky. Prostředí školky může být pro dítě buď uklidňující nebo naopak rušivé. Velmi hezky zařízená školka s množstvím hraček, obrázků a dalších podnětů může v dítěti způsobit stres jenom proto, že neví, co si vybrat (s čím si hrát, na co se dívat, čemu se věnovat). Zdá se, že je naopak výhodné, pokud má dítě méně volby, méně podnětů a také možnost odejít do klidu, např. se schovat v dětském stanu.
V neposlední řadě je třeba nezanedbat samotný vztah dětské skupiny k dítěti, které za sebou má odlišné rodinné prostředí. V bezprostřednosti, kterou se děti školkového věku vyznačují, je tenká hranice mezi možnou harmonickou rozmanitostí a drsným vyloučením.
Svými projevy, které mohou být reakcí na prožité ztráty a traumata, může být dítě pro ostatní svým chováním obtížně pochopitelné, děti se ho mohou bát, nebo pro ně může být naopak lákavé jednoduchými postupy takové dítě „vytáčet“ do stavů, kdy jeho stres vrcholí (např. smích ostatních dětí). Je proto důležité vědomě vytvářet laskavé prostředí, ve kterém se budou všechny děti spolu učit poznávat různé rodinné modely, k čemuž můžou dobře posloužit např. terapeutické pohádky a ve kterém se nebudou žádná témata zbytečně tabuizovat. Pro děti je velmi důležité, aby byly zodpovězeny jejich otázky a ikluze nemůže existovat tam, kde není upřímnost.
Bezpečí a klid mohou pro dítě dodávat známí lidé, opakující se spíše kratší činnosti, jasná pravidla, rituály, předměty, které dítě uklidňují.
Je velmi léčivé a pokrokové, pokud se pracovníci školky nad každým dítětem s různým druhem jinakosti společně radí a snaží se dozvídat více o tom, čím jeho jinakost může být způsobena. Pokud takový trend nastaví vedení školky a společně na něm pracují, může se školka stát léčivým a obohacujícím prostředím pro různé děti s různými specifiky, nejen pro dítě vyrůstající v náhradní rodině.
Lucie Salačová (Šafrán dětem) a Milena Poeta (komunitní školka Mamatata)