V životě člověka se stanou situace, které si nepřeje a kterým nerozumí. Takovou situací je jistě i smrt blízkého člověka. Zejména pokud zemře dítěti někdo z jeho nejbližších lidí, např. rodič, jde o situaci velmi náročnou. I v takové situaci lze ale hledat způsoby, jak dítěti (a celé rodině) pomoci takovou situací projít. Je velkým štěstím, pokud se v tu chvíli koordinovaně zapojí do pomoci širší rodina nebo širší komunita (např. přátelé). Je zde však také možnost vyhledat průvodce z řad profesionálů.
V první řadě je třeba s dítětem o situaci pravdivě a co nejdříve mluvit, a to ať už bylo nebo nebylo situaci úmrtí samo přítomno. Už i malé děti cítí, že se něco děje a pokud situaci nerozumí, je ve velké nejistotě, strachu, často může ve své fantazii vztáhnout vinu na sebe. Základem pro takový rozhovor je však vlastní ujasnění si, co si o smrti a o tom, co je po ní, sami myslíme. Jsou rodiny, kde se mluví o tom, že po smrti jsou naši blízcí v nebi. Jinde věří, že na nás shlížejí v podobě hvězd na nebi. V jiných rodinách sdílejí přesvědčení, že se duše převtělí do někoho nebo něčeho dalšího. Vše je správně, pokud tomu lidé věří a dítěti to takto předávají dál. Někdy si představu o tom, co se děje po smrti a kde se mrtví nacházejí, udělají po svém samy děti. Informací není třeba sdělovat příliš. Pokud děti ucítí, že někdo z dospělých je ochoten s nimi otevřeně mluvit, přijdou si pro další informace samy tak, jak budou potřebovat. Ten, kdo s dítětem mluví, by měl volit jazyk, kterému dítě rozumí a nepoužívat příliš dlouhé věty.
Je třeba mít dostatek času, prostoru a odvahy na to být přítomen emocím dítěte. Myslím si, že dospělí se často brání mluvit s dítětem o smrti právě proto, že se bojí reakcí dítěte (velký pláč, velký křik, velký smutek). V tu chvíli se můžou začít odkazovat na profesionály (např. v tom smyslu, že by to dítěti měl sdělit psycholog). Pro dítě je však mnohem vhodnější, aby mu důležité věci sděloval jeho blízký člověk, kterého zná a kterému věří. Děti si však, na rozdíl od nás dospělých, dokážou své pocity dávkovat. Je možné, že ve chvíli, kdy se dítě dozví o smrti blízkého člověka, rozzlobí se nebo se rozpláče. Vzápětí si ale klidně může jít hrát. Nejde o necitlivost takového dítěte vzhledem k situaci. Jde naopak o dovednost ochránit se. Právě proto je však důležité, aby „dveře zůstaly otevřené“ a dítě si mohlo znovu doptat. Děti si navíc dokážou pomoci ve zpracování složité situace tím, že vyžadují opakované hovory. Můžeme si to představit tak, jako bychom dokola dítěti četli nebo vyprávěli stejnou pohádku, kterou po nás dítě vyžaduje.
To, co může dítěti dále pomoci, je možnost se nějakým aktivním způsobem podílet na chodu dalších věcí. Vzpomínám si na chytrou babičku – pěstounku, která svou vnučku předškolního věku zapojila do příprav pohřbu prababičky. Holčička měla svou prababičku moc ráda a babička jí dovolila vybrat květiny na pohřeb prababičky a na pohřební hostině mohla roznášet hostům drobné občerstvení. Holčičce se tak podařilo projít procesem rozloučení mnohem lépe, než kdyby se tak nestalo.
Umožnit dítěti projít rozloučením pomocí nějakého rituálu je zcela zásadní. Může to být pohřeb. V tom případě je však vhodné, aby dítě mělo na pohřbu svého průvodce. Někoho, kdo bude dávat pozor, zda už toho na dítě není moc a nepotřebuje odejít. Takovým průvodcem by měl být někdo, kdo není nejvíce zasažen smrtí blízkého člověka. Jsou rodiny, které si nepřejí, aby děti byly účastny pohřbu. Pak je ale potřeba najít jiný rituál rozloučení (např. možnost zemřelému člověku napsat dopis, namalovat obrázek a ten pak společně pustit po vodě atd.).
Proces truchlení a loučení je skutečně proces, nikoliv jedna událost. Proto bychom měli mít na paměti, že i děti by měly mít možnost vytvořit si svůj způsob, jak na svého zemřelého blízkého člověka vzpomínají. A právě v tomto procesu mohou hrát roli silné paměťové stopy v těle. Nadpis tohoto textu je inspirován úžasnou příbuzenskou pěstounskou rodinou, ve které po smrti maminky přijali do své péče dítě, pro které zachovali maminčin parfém a vždy, když bylo dítěti smutno, trochu parfému kápli na polštář, kde dítě spalo a o mamince si společně povídali. Umožnili tak dítěti pokračovat v procesu truchlení takovým tempem, jaký samo potřebovalo. Kromě toho si dítě mohlo ze svého minulého domova odnést hračky, oblečení a další věci, které potřebovalo. Nová rodina respektovala i způsob předchozího života dítěte, např. dítěti pořídila štěně, které mu minulý domov symbolizovalo. Je důležité mít na paměti, že i všechna výročí – narozeniny a jmeniny zemřelého blízkého člověka, Vánoce a další významné události – hrají v procesu truchlení svoji roli a je třeba na ně pamatovat, neuzavřít se, ale o blízkém zemřelém člověku mluvit. S respektem a takovým tempem, jaké je pro dítě a další členy rodiny vhodné.
Další informace lze získat v publikacích organizace Cesta domů, např. 35 způsobů jak pomoci truchlícímu dítěti – The Dougy Center for Grieving Children
více na https://eshop.cestadomu.cz/knihy/