Knihu Rozbitá od Cathy Glass jsem zhltla během tří dnů na chalupě mezi odpočívajícími kamarády a našimi dohromady sedmi pobíhajícími, smějícími se a věčně ukřičenými dětmi. Někdy taky večer v klidu u plápolajícího ohně v krbu. Idylka. Někdy jsem byla vyhodnocena jako asociál s knihou, ale já si nemohla pomoct. Obzvlášť v tom jasném kontrastu mezi životem hlavní hrdinky (a tentokrát je výraz „hrdinka“ tak doslovný, jako nikdy) a našich dětí, ať už jsou trable v rodinách jakékoliv.
Tím, čím si procházela Jodie, je pro většinu lidi naprosto nepochopitelné, nepřijatelné, pobuřující, otvírající nůž v kapse. I já jsem po každém druhém odstavci kroutila hlavou a v myšlenkách se mi střídaly pocity lítosti vůči Jodie a pomstychtivosti vůči otci, matce a dalším lidem páchajícím na Jodie tolik zvěrstva.
Osmiletá Jodie byla během svého krátkého života (a podle fotografií od velmi útlého dětství) pohlavně zneužívána otcem a dalšími cizími muži různého věku za účasti své matky, která všemu přihlížela a dokonce pořizovala video záznamy. Od narození byla vedena v registru ohrožených dětí kvůli drogově závislým rodičům, a proto byla ihned po pokusu o zapálení jejich domu rodičům odebrána. Tím začal maraton po pěstounských rodinách, kterých bylo během čtyř měsíců celkem pět. Nikdo nezvládl Jodiino agresivní chování, záchvaty vzteku, sebepoškozování, defekaci a mnoho dalšího. Její nadějí byla Cathy Glass (autorka knihy), dlouhodobá pěstounka s mnoha a mnoha zkušenostmi, která na pěstounství nakonec kývla. Bohužel, ani pěstounka jejího formátu nedokázala tušit, co ji čeká. Cathy včetně jejich dvou vlastních dětí a další dívky v pěstounské péči čekal rok plný překážek, pádů, lásky, ale i nenávisti, pocitů méněcennosti a selhání, radosti i beznaděje a zoufalství. Díky počínající důvěře ke své nové pěstounce vyplývalo na povrch mnoho detailů z Jodiina života s rodiči a naplno se tak projevovaly její různé poruchy. Po roce, kdy se Jodiina osobnost přes veškerou péči začala rozpadat v důsledku nedozírných škod na jejím duševním zdraví, odchází Jodie do malebného domu-ústavu pro takto poškozené, „rozbité“ děti. S Cathy zůstávají v kontaktu a naděje umírá poslední…
Říká se, že dítě přesně ví, do jaké rodiny se má narodit. Po přečtení knihy ve mně ale ještě dlouhou dobu rezonovala ta obrovská nespravedlnost k takovým dětem. Nenapadá mě totiž nic na světě, čemu by se měly děti v takových rodinách naučit. Myslím na každé takové dítě a moc si přeji, aby se dostalo k milujícím lidem a naučilo se alespoň trochu důvěřovat.
Kniha je plná inspirace, jak s takto či podobně narušenými dětmi pracovat. Je plná naděje a touhy nevzdávat se a být esencí toho nejlepšího a nejdůvěryhodnějšího, co dítě dosud potkalo. Není to příjemný oddychový román, ale zato nás nutí přemýšlet ještě více nad nelehkým úkolem pěstounů a všech dalších lidí, pro které je osud dítěte v takové životní situaci, středobod vesmíru.
Bára Dondová
Kid Friendly síťařka
Posted in Tranzitní péče o dítě.